Moderní doba si žádá číselná vyjádření. Co se nedá změřit či zvážit, jako by ani neexistovalo. Vždyť i lidský život začíná číslem, no ne?
Aby ta naše cesta nebyla jen snůškou čistých čísel (ve vší počestnosti), dal jsem je dohromady s (možná) vtipnými popisky. Netřeba se smát jako blázen, i pouhý úsměv vylouděný na čtenářově tváři nás potěší. Úsměv vylouděný na čtenářčině tváři nás potěší ještě o něco víc.

• 6,50€ – náš výdělek. Není to hodinová sazba, ani denní, ale baužel celková za celé tři týdny
• 28, 50, 18-55mm – ohniskové vzdálenosti všech objektivů našich fotoaparátů
• 15 – přibližný počet záplat na Pepově zadním kole
• 20 – počet odeslaných pohlednic
• 38 – přijaté SMS, děkujem za podporu
• 57,3 km/h – maximální rychlost dosažená s přívěsem. A to už se zadnicí cvakala desítka drát
• 297 – zhruba tolikrát jsme celkem volali slovo, které začíná na K a končí na Urva. Přitom jsme tááák slušní chlapci
• 560km – teoretická vzdálenost Amsterdam-Paříž, po cyklostezkách
• 956km – praktická vzdálenost Amsterdam-Paříž, po cyklostezkách

Teď ještě graf denních výkonů a je to vše. Ta „krásná nula“ není úplná nula. v nule je zahrnuto sto metrů, které jsme ušli z jedné strany kanálu na druhou přes most. Most se příznačně nachází u Waterloo. Pokud vám ten název něco připomíná, pak se nemýlíte.

Zde je již prostor pro případné dotazy. Šup s nimi do komentářů.

Tryska se ucpala. To tu ještě nebylo. Čištění trysky, sláva ! Slavný český Var už zase vaří. Ochutnáváme místní kečup, trochu zbyde jako tradičně i na oblečení a svištíme dál.

Do Utrechtu přijíždíme v podvečer. Město kouzelné, centrum atmosférou připomínající Český Krumlov nebo Benátky (procestovat toho víc, určitě bych se rozepsal patřičně zeširoka . Organismus si teprve zvyká na nové kratochvíle  o kterých při sezení u kompjůtru neměl zdání . Představujeme si všechno možné, jen ne to, že si sedneme na chodník a začneme hrát. Únava po cca 60 kilometrech na kolech značná.

Za Utrechtem dlouze bloudíme. Mapu pro tuhle oblast máme vytištěnou z internetu. Pro dálkovou navigaci není k zahození (ačkoli i o tomto kroku v danou chvíli uvažuji), bohužel místa vhodná k přespání na ní zakreslená nejsou a domorodci o kempech netuší. Ač jinak poradí ochotně s čímkoli. Opouštíme město. Ztraceni na periferii. Konečně objevujeme nadchod nad dálnicí, kudy se díky drážkám po stranách chodníku dají přetlačit kola i s trakaři. Houstne tma i atmosféra. Do kempu přijíždíme s velkou slávou kolem desáté.

Kemp se tváří strašidelně. Zkoušíme se dozvonit na recepci. Bezúspěšně. Navrhuji ubytovat se svépomocí uvnitř kempu s tím, že ráno se půjdeme udat. Mlha, tma, nikde ani noha. Pravidelné řady stromů a mezi nimi tu a tam zazimované karavany. Naštěstí máme čelovky. Postavím stan, Luki uvaří večeři, kola přivazujeme ke stromu. Chvíli probíráme dojmy z uplynulého dne, pozorujeme v mlze hopkající tvory připomínající zajíce a brzy upadáme v hluboký spánek.

Oslňuji sympatické slečny na recepci svou pohotovou angličtinou: „I need two persons and one tent for this night“. Roztomilý smích. „Really ?“. „Yes“. Myslel jsem to samozřejmě vážně. Přeložil bídně. Před večeří jedeme otestovat sebe a vybavení k všudepřítomným kanálům. Trakaře poslušně kopírují stopu kol, chvílemi se ohlížím, jestli za mnou něco jede. Jede

Pohyb po místních stezkách je skutečný zážitek. Srovnávám s nedávnou cestou z Nuslí. Chybí tu dlažební kostky. Auta. Cyklostezky končící před křižovatkou. Je mi úzko.
Všude rovina, jediné stoupání se odehrává při přejíždění mostů. Cyklostezky vpravo i vlevo. Posvátný prostor, kam auta nesmí. Nikdo nemá helmu. Ženy jezdí v sukních. Dojet na nečekaný konec nějaké cyklostezky se nám za 2 dny nepovedlo.

Druhý den ráno snídaně a vyrážíme do centra. To se to jede, střihám zatáčku za zatáčkou, občas se ohlédnu a při jednom z takových ohlédnutí zjistím, že Lukáš nikde. Volám, píšu SMSku. Volaný účastník nedostupný. To je mi pěkné. Napadá mi co se stane, když se nenajdeme vůbec. Že mi to nenapadlo dřív. Krizový scénář neexistuje.

Na jednom nároží zahazuji do koše opěrku na kolo. Zlomila se. Jak se to mohlo stát ? Nová. Vyrobená z nejodolnějších materiálů patnácté generace. Nejprodávanější model ! Shledání s Lukášem. Luki okoukne opěrku a praví, že to je právě tím. Nejprodávanějším modelem. Kdyby něco vydržel, neprodá se jich tolik.
Geniální myšlenka.

Najezdili jsme s celým zabaleným cirkusem po Amsterdamu cca 60 km křížem krážem. Viděli jsme všechno co nám přišlo zajímavé vidět, cca 10x zmokli, nechali se unášet místní atmosférou a do kempu přibloudili potmě. Druhý den ráno kupujeme mapu, coby vzpomínku a kdyby příště a frčíme na jih vstříc novým dobrodružstvím.

Více fotek najdete v galerii . Nahrávku k Samba tlučcům v nahrávkách.

Na počátku .. nebylo nic. Řídíce se staletími prověřenou metodou Komenského postupovali jsme od známého k neznámému. Měsíc jsme přemýšleli jak se bude naše expedice jmenovat. 14 dní jsme si hráli s webovými stránkami a nechali si vytisknout vizitky. Týden vybírali trakaře za kolo a scháněl „se“ zvonek s krokodýlem. Kolo jsem koupil přes internet pár dní před výletem. Jestli jdou prázdné trakaře přidělat za kola testovali jsme večer před odjezdem. Větrovku si šel Lukáš koupit po práci v den odjezdu. Co udělá náklad s námi a jestli se vejde do originálních čínských trakařů nezkoušeli jsme pro jistotu vůbec.

Začátek cesty idylka. Když jsme po sbalení přemýšleli, jak se s dinosaurem (viz obrázek vlevo) a haldou ostatních krámů dostaneme na nádraží, zjevil se Šaman. Naházel všechno haraburdí plus neohrožené členy mezinárodní expedice do pažouta 205ky a na Florenci nás podaroval flaškou slivovice.

Mávání na nástupišti dojemné. Stejně tak nevěřícný výraz v očích řidiče autobusu poté co zahlédl naše zavazadla. Zdvořile nám vysvětlil, „že jsme se posr..i, tohle nám nenaloží, pač to nemyslíme vážně!, už na něj zkoušeli poslední dobou ledacos a jednou se tomu musí udělat přítrž.“ Nechali jsme ho rozdýchat, odkývali příplatky za nadbytek krámů a jejich nadpřirozené rozměry a za chvíli šťastní jako blechy seděli v autobuse.

pokračování příště